Nekvrdlej s tím, nebo se „pobleju“!

foto: ilustrační, internet

Vzpomínka na letce a aviatika Karla Poubu, R.I.P.

Kdo znáte Forbíny od pánů Wericha a Horníčka, jistě znáte tu scénku, kde oba komici hovoří o Shakespearovi. Shodují se na tom, že někteří lidé by neměli odcházet z tohoto světa, protože mají neustále světu co říci. Ve volné citaci říkali asi toto: "To co napsal Shakespeare do svých 52 let, kdy zemřel, to se dá číst i dnes. A kdyby žil dalších 200 nebo 300 let, měl by stále světu co říci, protože to, co napsal, se dá tesat. Zatímco právě teď běhá po světě hromada dvaceti-třicetiletých, kteří tady už 450 let nemuseli být!". Tak vidíte. Platilo to nejen v 60. letech minulého století, ze kdy tato scénka pochází, ale i ve dvacátých tohoto. Bohužel lidé, kteří opravdu něco znamenají nás opouští velmi brzo.

Dnes ke mně dorazila smutná zpráva, že nás opustil pan Karel Pouba. Ne, nemám vám za zlé, že nevíte kdo to byl. Ale v československém sportovním letectví platil za takového Shekespeara. Co řekl, to platilo, co slíbil, to splnil. Vyjadřoval se možná někdy peprně, ale vždy přesně, jasně a výstižně. Po přečtení té smutné zprávy jsem si hned jsem si vzpomněl na jednu historku s ním a proto si ji dovoluji přepsat. Nerad bych si ji nechával jen pro sebe:

Již před mnoha lety jsem absolvoval výcvik soukromého pilota s instruktorem a inspektorem Michalem Šebkem. Což je mimochodem další takové legenda českého civilního letectví. Když jsem odlétal osnovou vyžadovaných 50 letových hodin výcviku, pravil po poslední úloze Michal: "Tak, a protože tě nemůžu jako inspektor přezkoušet podle předpisů já, tak tě zítra předhodíme Poubovi! To je taky inspektor.", "Až s nim poletíš, a von na tebe začne křičet: ty debile!, tak se nelekej, takhle von začíná chválit!"

Druhý den jsme za Karlem Poubou přijeli na Kladno. On mi řekl, co po mě bude chtít a probrali jsme trať přezkušovacího letu. Byl jsem rád, když jedním z navigačních bodů byla Roudnice nad Labem, kde jsem kdysi začal s bezmotorovým létáním. "Alespoň některé navigační body nebudu muset hledat podle mapy!", řekl jsem si. Měl jsem však tenkrát takovou trému, že jsem Roudnici nenašel. Naštěstí pan Pouba nevěděl, že jsem na místním letišti domácí již 15 let a tak jen něco zamumlal a řekl: "Nevadí, teď mi ukážeš přílet na Ruzyni."

Ten jsem, vysek´ včetně perfektního průletu celého CTR Ruzyně (řízený okrsek letiště s řadou navigačních bodů, které se musí přesně dodržet - pozn. autora), což ho uklidnilo. Proto zavel k letu zpět na Kladno. Tam mi po po přistání podal ruku a povídá: "No, nakonec to nebylo špatný. Akorát s tím kniplem prosímtě pořád tak nekvrdlej! Málem sem se ti tam z toho poblil!"

Kdykoliv letím s někým ve dvojím (dva letící piloti, kteří se střídají u řízení - pozn.) a cítím, že se letadlo ve vzduchu nějak divně "vrtí", podívám se na kolegu a když vidím, že to dělá řízením on, vzpomenu si na Karla Poubu a jeho tehdejší poznámku, významně se na kolegu podívám a s cukajícím koutkem ho slušně požádám: "Nekvdrdlej s tím prosímtě! Nebo se ti tady pobleju!"